Nákupy s paní Janou…-článek trochu jinak….

Kouzla mateřství

Když je žena těhotná, je často krásná tak nějak automaticky. S rostoucím bříškem a poprsím z ní ženskost jen sálá. Já jsem také hrdě ukazovala svůj zvětšující se pupík, na kterém se natáhl i můj předtěhotenský špek. Je fakt, že konec těhotenství má svá úskalí, v mém případě to byla čím dál větší absence kotníků a oteklé prsty. Kdo by to ale vnímal, když se v mém těle odehrával zázrak zrození.

Když kouzla pominou

A pak to přišlo. Narodil se Janek. Po euforii z toho, že ten miniaturní človíček byl ještě před časem součástí mého těla, po zvláštním pocitu z kojení a toho, že ten skřítek je schopný žít z něčeho, co ze mě teče, a konečně i po radosti, kterou jsem zažila při shledání se se svými kotníky, přichází vystřízlivění. To krásné pevné tělo, co sloužilo jako dokonalý nástroj pro vývoj dítěte, je najednou jen prázdný a splasklý měch. Už vůbec ne ženský a sexy.

Čas běží. Synek roste, já kojím. “Do půl roku jsem byla hubená jak lunt,” říká mi maminka. V tomto po ní rozhodně nejsem. Lunt, ať je to co je to, nepřipomínám ani v nejmenším. Sice jsem na své předtěhotenské váze, ale těšila jsem se, že Janek ze mě vysosá i něco navíc.

Po třičtvrtě roce přestávám kojit. Už chvíli před tím si prsa konečně dala říct a pochopila, že nebudem krmit stádo slonů, a vrátila se do původního tvaru a velikosti. Průhyb minimální. Uf. Pevnost lehce na ústupu, ale tužkovým testem stále procházím, byť s odřenýma ušima.

Ženské paradigma

Přichází na řadu můj plán: vrátit se na den v týdnu do práce. Dítě máme zlaté, usměvavé, babičku hlídači. Mozek se mi ještě neproměnil ve žvatlající odraz své předchozí verze. Chci být i něco jiného než milující máma, manželka a hospodyně. Chci si dokázat, že pořád něco umím, něco vím a že mě sem tam i něco kloudného napadne.. A že krom pobírání rodičovského příspěvku, který zmizí z účtu s úderem půlnoci 15. dne v měsíci, kdy se odečte hypotéka, umím ještě i trochu peněz vydělat.

Po vznešených úvahách o tom, co všechno chci v životě ještě dokázat, stojím před skříní a padá na mě tradiční ženská úvaha: nemám co na sebe.

Kolektiv v práci se změnil, rozrostl a je mnohem hezčí – přibyly nové, mladé kolegyně.

Přestože jsem ráda, že se do všeho oblečení vejdu, spokojena nejsem. Není to ono. Chtěla bych být jiná. Nechci být jen uhoněná mamina, co na sebe nasouká rifle a neforemné tričko, které se mi nezdá zdaleka tak cool jako před pár lety. Pochybuju o každém kousku svého šatníku stejně jako o tom, zda se ještě používá slovo cool.

Na scénu nastupuje Peťa

Jsem šťastná žena. Můj muž má problém poznat, zda jsem už namalovaná a učesaná. Tvrdí, že jsem hezká pořád. Ráda mu to věřím. Nedbám jeho dioptrií a také toho, že mám na odchodu opět zpoždění. Proto ho mírně překvapí, když se rozhodnu řešit svou krizi s garderobou pomocí skutečné odbornice.

Petru sleduju dlouho. Její kreace se mi líbí, často udivují, ale co mě fascinuje nejvíc, je její záliba v oblečení, módě a vytváření prapodivných a zdánlivě nesourodých kombinací, které ve výsledku vypadají tak dobře. Co je hlavní, Peťa má docela jiný styl než já. A právě o to mi jde především. Být jiná.

Domluva s Peťou jde jako po másle. Její ochota a vstřícnost mě pokaždé překvapí natolik, že o tom cvrlikám ještě dalších pár dní.

Na její žádost se snažím předem popsat svou postavu, míry a úskalí, abych vyloučila faux pas v obchodech, kde velikosti končí na čísle 42. S mými 189 cm a 100 kilogramy se můžu jen těžko nazývat konfekčním typem.

I Petra je pár dní před velkým nákupem mírně skeptická. Letní slevy jsou sice v plném proudu, ale nás, žirafí ženy, často obchodní průmysl přehlíží, jakkoli se to zdá opticky nemožné.

Naši nákupní tour začínáme v HM. Mám ten obchod sama ráda. Petra se ptá na rozpočet a po mém váhavém sdělení, že bych nerada utratila víc jak 5000, kýve hlavou, že za to už 

snad něco pořídíme.

“Základ šatníku jsou modré rifle,” prohlásí Petra a už mě žene do kabinky. S dětskou radostí souhlasím, že si vezmu o číslo menší, než jaké bych čekala. Padnou jako ulité a já si říkám, jaká je to paráda, když je s vámi na nákupech někdo, kdo se fakt vyzná.

Další Petřiny kroky vedou ke stojanům s výprodejem. Zkušené vyloví prapodivně vypadající hromadu látky. Šaty. Takové, na které bych se nikdy nepodívala. “Co košile?” ptá se. Další věc, o které si myslím, že mi není souzena. Vybere jich pro jistotu pět. Cestou do kabinky ještě chytne pásek k šatům. Právě těmi začínám. Dám si je na sebe a zírám na tu beztvarou masu látky. Pak mi ale Petra pod prsa zapne pásek a z neforemného pytle najednou vykouknou má prsa a útlý pas, na který jsem hrdá, vyplandaný pupek a zadek valacha je příjemně schovaný pod šaty a já zírám. Zírám stejně u košile s černou vázačkou, která je 

slevněna z 800 na 180 kč. Já můžu nosit košili ke krku! Heuréka!

mám pokračovat? Kdepak, nebudu už dál nudit popisem stále se opakujícího jevu. “Co tohle?” ptá se Petra. “To bych si na sebe nikdy nedala,” zní má odpověď. Pak kabinka, chvíle úžasu a prozření a hurá směr pokladna.

Jistě, netrefily jsme se pokaždé. Jsou obchody, které mi nabízely trika končící u pupku. Jenže už mi není 16 a mé břicho ještě není po porodu hodno obdivu. A stejně jsem se dostala ohledně délky triček na druhý břeh – hlavně si nenachladit záda.

Po třech hodinách jsem o necelých 5000 kč lehčí, ale za to vybavená riflemi, šaty, páskem, náušnicemi, náhrdelníkem, tílky a velmi zajímavými pleteninovými šaty. Spokojenost je na místě.

Petra svůj úkol splnila na jedničku. Navíc všechno uteklo tak rychle. Ani jednou jsem nestála bezradně a nespokojeně před zrcadlem a neříkala jsem si, co to jsem za hroudu. Peťa má vážně oko, cit a přehled. A oceňuju nejvíc, že vidí na lidech to hezké a umí to vytáhnout ven.

Ano, ano, stále se bavíme zcela povrchně o zevnějšku. Ale nesouvisí všechno se vším?

Po nákupech se s Petou společně radujeme, jak jsme dobře pořídily.

I’m sexy and I know it

To nejvíc nejlepší ale přichází večer. Když jsem přišla domů, čekal mě Tom s Jankem v náručí. Tašky s nákupem letí do kouta. Rychle umíchat Jankovi kaši, pak šup do vaničky a spát.

“Tak co jste teda vlastně nakoupily?” ptá se Tom. A já konečně beru oblečení do koupelny a zahajuju módní přehlídku. Znovu vpluju do šatů, stáhnu je páskem, udělám si drdol na temeni a… Dám si do uší velké kruhy. A nakonec jsem já ta, co nevěří svým očím. Náušnice jsem před pár lety vyřadila z věcí běžné potřeby. Teď na sebe koukám do zrcadla a nechápu proč. Připadám si najednou tak žensky, tak hezky. Vyjdu ven. Můj milý se neumí moc vyjadřovat slovy. Nevadí. Jeho pohled mi stačí.

A to byl nakonec ten nejkrásnější okamžik celého dne. Ten pocit v sobě mám do teď. Sedím sice v kraťasech a nátělníku na doma na sedačce a vypadám, jako vždy poslední dobou. Vím ale, že stačí tak málo, a může ze mě být někdo jiný. Někdo, kým jsem si přála být, ale nevěděla jsem, jak na to.

Teď už se snad nebudu bát zašátrat v obchodě po jiných věcech na ramínku. A když bych náhodou zase tápala, je tu Peťa. A ta přesně ví, jak na to.

Peti, děkuju ❤️